Tuto knihu si můžete objednat na adrese: ivanaillkova@seznam.cz. Cena je 150Kč + poštovné(zásilkovna).


CO SI O KNIZE MYSLÍ JEDNA Z PRVNÍCH ČTENÁŘEK:

Dana:

"Knihu jsem včera večer přečetla celou, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Souhlasím samozřejmě se všemi vašimi úvahami a pochybnostmi, prostě nevíme, jak to je. I můj oblíbený Kryon /asi jeho poselství znáte/ říká, že duše je současně na mnoha místech, jindy zase že ve snech je realita úplně reálná, každou tu realitu si vytváříme sami. Myslím, že cesty do jiné dimenze mohou mít význam/kromě přirozené zvídavosti/ v tom, že dalším lidem pootevřou dveře, upozorní, že existuje i jiná než tato hmotná realita, a že by tedy mohla existovat i ta nehmotná. Je to čtivé, zajímavé a jazykově velmi dobré. Úvahy vás obou se mi opravdu velmi líbí a krásné jsou i fotografie pana Illka."

Cesty do páté dimenze

UKÁZKA Z KNIHY:



Svědectví o životě lidí v jiné dimenzi

Úvod

Vážení čtenáři,

chceme zde podat svědectví o životech lidí v paralelních světech. Objevili jsme totiž hvězdnou bránu, kterou se dostáváme do jiné dimenze.

Dostali jsme vzácný dar, o který se s vámi chceme podělit. Dar, který nás zpočátku šokoval, občas jsme ho zpochybňovali a nevěřili svému šestému smyslu, který nás k němu zavedl. Dar, za který jsme však nesmírně vděčni, neboť posunul - a stále v tom pokračuje - naše vnímání za hranici, která není konečná, ale lze ji posouvat stále dál a dál. Tím darem je nabídka Osudu k návštěvám jiného, paralelního světa, snad páté dimenze.

Paralelní světy jsou jiné světy, existují souběžně, paralelně s námi. Nejsme zvyklí tyto jiné dimenze vnímat, jsou na jiné frekvenci, jdou "mimo nás". Někteří lidé, a my k nim patříme, však své vnímání podrobují zkoumání a trénují je, čímž své vnímání reality rozšiřují. Tak jsme začali vidět a vnímat čím dál více vjemů. Moc jsme toho o paralelních světech nevěděli, nevyhledávali jsme je. Netušili jsme, že je můžeme dokonce navštívit. Narazili jsme náhodou na jeden z těchto světů při našich duchovních toulkách a posléze jsme ho začali vyhledávat. Objevitelem páté dimenze je můj přítel Martin, umí dobře vnitřně vidět a slyšet. Kniha vznikla naším společným vyprávěním.

Od té doby, co jsme objevili tento jiný svět, snad pátou dimenzi, jak se domníváme, jsme v paralelním světě byli častými hosty. Odehrával se zde život, podobný tomu našemu a my v něm začali prožívat jinou realitu. Při každé další návštěvě jsme zjišťovali zcela nové, rozdílné poznatky od všeho, co jsme kdy znali a čemu jsme kdy věřili. Otevřel se tak před námi další obzor, ve kterém jsme nalezli i sami sebe jako jiné bytosti a my se cítili jako objevitelé Nového světa. Tyto cesty do jiného časoprostoru nás nesmírně obohacovaly. Zjištění, že existují i jiné duchovní světy je fascinující a toto vědění dává našemu životu další rozměr a nový smysl. V páté dimenzi máme více duchovních schopností, což nám umožňuje žít vědoměji. Chceme se s vámi o toto vědění podělit.

Kniha je o hledání a nalézání souvislostí, o objevování a uvědomování si nových poznatků na základě pocitů a intuice. Vnímáme další dimenzi, ke které směřujeme, jako prohloubení našeho vnímání a větší porozumění sobě samým. Pocity jsou na této cestě důležitými ukazateli, jimž lze rozumět. Jsou pravdivé, ale vždy jen pro určitý čas. Pomocí pocitů se můžeme dostat do minulosti i do budoucnosti, dostávat odpovědi na své otázky. Pro někoho jasná věc, ale pro někoho to může být nepředstavitelné.

Četba tohoto příběhu bude pro někoho součástí probuzení, kdežto pro druhého- nestravitelná. Kniha má ambici stát se jakousi transformační knihou, která vám může pomoci rozšířit vnímání o tuto další dimenzi, pokud to dovolíte. Prostřednictvím této knihy se v páté dimenzi ocitnete s námi. Text působí jako transformační brána, kterou stačí vejít.

Tak jako Martin pozval tehdy na cestu mě, zveme teď my oba Vás.

Mozaikou našich příběhů vás budou provázet i fotografie Václava Illka.

I vana Illková A M artin Kovářík

Motto:


Nečti proto, abys odporoval a vyvracel, ani proto, abys věřil a pokládal za nezvratné, ale proto, abys věřil a uvažoval.

Francis Bacon

Vědci potvrdili teorii paralelních vesmírů

"Paralelní světy skutečně existují" - k takovému matematickému objevu dospěli vědci Oxfordské univerzity. Teorie paralelních vesmírů (The parallel universes theory) byla poprvé vyslovena americkým fyzikem Hughem Everettem (Hugh Everett) pro objasnění hádanek kvantové mechaniky, se kterými si věhlasní vědci nevěděli rady celá desetiletí.

Zdroj: www.paternitytestinglabs.com

Nalezli jsme na internetu v průběhu psaní naší knihy

Nabízíme Vám tuto knihu jako jiný pohled, nový prožitek. Nechte se jím unášet. Nemusíte si ji umět vysvětlit, či uvěřit tomu. Zakuste ten pocit, vyjít

ze zaběhnutých kolejí, z těch pevných, bezpečných hranic!

Budeme rádi, když ve vás naše kniha bude probouzet otázky, tak jako v nás.

Chcete-li i Vy navštívit pátou dimenzi, pojďte dál. Buďte vítáni!

MIŠTARY

Stalo se v červenci roku 2009

Ten příběh začal sny. Sny, o kterých tak často přemýšlel každý z nás. Jaký mají význam? Jakou roli hrají v našich životech a proč přicházejí? Některé si pamatujeme, jiné zmizí v nenávratnu. Časem jsem zjistil, že některé sny si určitým úsilím dokážu přivolat znovu, a dokonce, že sen může pokračovat tam, kde předtím skončil. Začal jsem se sny experimentovat. A to je začátek tohoto příběhu.

Seděl jsem v křesle, přemítal o snech a meditoval jsem. Pak přišlo něco zvláštního. Něco, co bylo naprosto zlomové. Toto slovo ještě bude mít v následujícím příběhu velký význam.

Domníval jsem se, že jsem na prahu snění, ale přesto jsem pociťoval zvláštní neklid. Ocitl jsem se po složité cestě světlem a tmou na zvláštním, ale zcela reálném náměstí nebo rynku a viděl proudící dav. Viděl jsem zděšené tváře lidí, které měly zvláštní rysy a nepatrné deformace, provázené tmavými skvrnami. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že to není sen. Měl jsem zřetelné pachové i zvukové vjemy. Sen to nemohl být, protože jsem si mohl kontrolovat i realitu místnosti, ve které jsem se nacházel a znovu se vracet na ono náměstí.

Tam byl hluk a já se, zvědav, co bude, vydal s davem směrem nahoru - náměstí mělo mírný sklon. Napětí se začalo stupňovat.

"Už jdou! Pozor, už jdou! Pozor, mištary!" to byly útržky slov, která jsem slyšel. Lidé mizeli v postranních ulicích nebo se tiskli ke zdem domů a odvraceli tváře od středu náměstí. A pak jsem poprvé spatřil mištary! Podivná zvířata, částečně osrstěná, podobná našim kravám, zapřažena v dvojspřežích, táhla pomalu směrem nahoru povozy, na kterých bylo vždy po dvou obrovských nádobách, podobných velkým, uzavřeným konvím. Střed náměstí byl naprosto vylidněn. Mištary kráčely pomalu, důstojně, ale zcela apaticky. Když zmizeli z náměstí, mé okolí se znovu začalo zaplňovat. Nechal jsem se vléci davem, davem podivných tváří, ve kterých byly skvrny, směrem nahoru, tam, kam před okamžikem kráčely i mištary.

Kolem byly zvláštní domy a já do jednoho z nich vstoupil. Cosi mě tam táhlo a nebyl jsem sám. Po širokém schodišti jsem vyšel do prvního patra. Bylo to jakési nakladelství novin. Dveře do jednotlivých místností, zřejmě kanceláří, byly otevřeny. Stanul jsem v jedné z nich a oněměl úžasem. Za stolem stál můj spolužák ze základní školy nebo někdo mu až na mírnou deformaci tváře a skvrny velice podobný. Naše oči se setkaly.

Zatímco já nebyl schopen slova, on, bez nejmenšího překvapení, ke mně hovořil, ukazujíc na fotografie v novinách: "Už to víš? Burdová se má stát premiérkou! Panovník se ukázal lidu! I s dofénem! A Pendolso křičel k davu: Musí to tak být! Pochopte to! Už jednou provždy!"

Byl silně vzrušen, vtiskl mi do rukou noviny a chvatně odkráčel. Jako ve snách jsem opustil budovu, noviny svírajíc v rukou.

SETKÁNÍ S DOKTORKOU ZLOMOVOU

Od mé první návštěvy tohoto světa jsem hořel nedočkavostí po jeho další návštěvě. Bylo to zvláštní, ale měl jsem neuvěřitelný pocit, že vím, kam jdu. V relativně krátké době jsem se proto do tohoto světa vypravil znovu. Způsob, jakým jsem se tam dostal, se začínal stávat snadným. A já opět stál v dolní části náměstí. Rozhodl jsem se vydat se tentokrát opačným směrem a kráčeje dolů, prohlížel jsem si zvláštní stavby, tu neuvěřitelně bizarní směsici tvarů a slohů. Vše dokreslovaly ony podivné výrazy ve tvářích lidí. Kráčeje podloubím, mne tvar náměstí přiměl zahnout doprava a tam jsem ho spatřil. Ten malý, zvláštní domek, který ničím nevyčníval ze souvislé řady domků, tisknoucích se k sobě, mne tak zaujal, že jsem zůstal stát jako zmrazený. Téměř jsem přestal dýchat a sbíral odvahu do něj vstoupit. Měl jsem nejasné, ale silné tušení, že to, co mě čeká uvnitř, silně ovlivní mou budoucnost. Po chvilce váhání jsem sestoupil po dvou sešlapaných schodech a otevřel světlé dveře s malými okénky, abych vstoupil dovnitř.

Ocitl jsem se ve spoře osvětlené, oválné místnosti a cítil zrychlený tep ve svých spáncích. Místnost rozděloval dlouhý pult, u kterého jakási žena předkládala několika pravděpodobně zákazníkům malé hrníčky. Její postava byla celá do sebe schoulená, sehnutá, jakoby jí něco tížilo. Pracovala beze slova, zřejmě byla němá. Pak zvedla hlavu a já ve sporém světle malé lampy zahlédl její tvář. V ten moment jsem pochopil vše. Ta tvář mi tak důvěrně známá s nezaměnitelným úsměvem a zvláštní smutnou jiskrou v očích na mne hleděla s výrazem překvapení. Lidé odcházeli a já se odvážil přistoupit k pultu neboť za ním nestál nikdo jiný, než Ivana, či její dvojnice, osoba, která mě uvedla do světa imaginace a bez které by můj duševní svět byl podstatně chudší.

Neschopen slova jsem zíral na tu tvář a začínal objevovat nepatrné odlišnosti. Kdo je ta osoba? Je, či to není ona? I v její tváři jsem spatřil úžas. Situace byla tak vypjatá, že jsem rychle vyběhl ven. Nad vchodem jsem spatřil omšelý nápis "Ordinace Dr.Zlomové".

Ale, to už jsem, hnán tíhou situace, spěchal po náměstí nahoru. Jen matně jsem vnímal dotek kočičích hlav pod svými chodidly. V horní části náměstí jsem prošel branou, která ho oddělovala od jeho další části. Stále jsem spěchal, aniž bych věděl kam. Po levé ruce jsem spatřil malou, dřevěnou stavbu, jakousi prodejní buňku, dle sortimentu zřejmě trafiku. A pak jsem spatřil jejího prodavače. Chvilku jsem pochyboval, zda jsem při smyslech neboť nebylo obvyklé to, co jsem viděl v trafice. Na místě prodavače seděl barevný, převážně zelený papoušek nezvykle velkých rozměrů - velký asi jako šestileté dítě- a k dokreslení všeho měl obě části provrtaného zobáku v sevření visacího zámku. Zatímco já nebyl schopen slova, lidé lhostejně přistupovali k jeho pultu a kupovali si zboží z jeho krámku.

Cítil jsem, že už je toho na mě moc a soustředil všechny mé síly k návratu do mého světa. Sedě v křesle, jsem potom přemítal, zda se tam mám ještě vrátit.

Brzy jsem pochopil, že cestu, na kterou jsem se vydal, už nemohu opustit. Toužil jsem po další návštěvě u doktorky Zlomové, ale zároveň jsem si uvědomoval, že od tohoto okamžiku už si nemohu všechno nechávat pro sebe a musím do věci zasvětit Ivanu. Než se tak stalo, vypravil jsem se však do této jiné reality ještě jednou sám.

KLUSAJÍCÍ PANÍ

Nastal den, kdy jsem zjistil, že tíha záhad, které mě sužují, začíná být neúnosná. Kdo jsou ti mocní lidé, v čele tohoto paralelního světa, páté dimenze, v které jsem se nevysvětlitelnou shodou okolností ocitnul? Kdo je tajemný generál Pendolso, doktorka Burdová, ta žena s přísným ptačím obličejem, s vizáží středoškolské profesorky? A hlavně, kdo je panovník, ten záhadný, až mýtický král ve zbroji, jedoucí na koni s princátkem před sebou? Rozhodl jsem se, že věci musím přijít stůj co stůj na kloub.

Při své další návštěvě"páté" jsem neomylně zamířil k vrcholu města, kde jsem správně tušil královský hrad, či palác nebo zámek, jak chcete. Zvláštní rozličná architektura mi znemožňuje přesně pojmenovat stavby tak, jak jsme zvyklí. Dostat se před palác nebyl problém, bylo tam neustále plno. Před mohutnou hlavní vstupní branou však stála stráž a dovnitř byl vpuštěn málokdo. Veden intuicí jsem odvážně zamířil dovnitř. K mému překvapení jsem byl nejenom vpuštěn, ale stráže mě zdravily. Celý pobledlý jsem přešel nádvoří a vstoupil do paláce panovníka. Ocitnul jsem se v neuvěřitelném labyrintu sálů, chodeb, místností a schodišť. Nechal jsem se vést skupinou lidí přede mnou, o kterých jsem předpokládal, že spěchají přímo za panovníkem. Ani nevím jak, ale ocitli jsme se v dlouhé, překrásné chodbě, zřejmě centrální a kráčeli po nádherné šachovnicové dlažbě. Ze stran chodbu lemovaly dveře do různých komnat či kanceláří. Náhle jsem se zastavil. Nevím co, či kdo mě k tomu přinutil, ale dveře vpravo ode mě na mě působily jako magnet. Rázem jsem ztratil zájem o vše ostatní a zapomněl jsem, proč jsem přišel. Vedle dveří ve výši očí visel obraz zvláštní mohutné budovy, či pevnosti, zasazené do nádherné přírody, obklopené lesy a lány polí. Pod obrazem byl nápis "Per Goga". Stiskl jsem kliku, bylo odemčeno a já vstoupil se zatajeným dechem dovnitř. Nic zvláštního, běžné kancelářské vybavení. Nechtíc být přistižen, rozhodl jsem se odejít, když v tom můj pohled padl na jmenovací dekret na zdi. Strnul jsem, z dekretu na mne hleděla moje tvář a pod ní nelichotivý titul "ředitel věznice". Nemohu dostatečně popsat šok, který jsem prožíval. Touha být co nejrychleji pryč, mě zcela ovládla. Vyběhl jsem na chodbu, ale ztracený klid jsem nenašel.

Na šachovnicové chodbě vládlo zvláštní napětí, které úplně rozvibrovalo vzduch. Na schodišti se objevila zvláštní žena a rychlým krokem procházela chodbou. Všichni se zastavili a snad i čas. Do ticha, které se rozhostilo, se začaly ozývat, zprvu ojediněle, posléze spontánně, přidušené výkřiky: "Klusající paní, klusající paní, klusající paní,..." Všechny pohledy se stáčely za tajemnou ženou, která už mizela na konci chodby. Hnán neznámou silou, jsem se rozběhl za ní, vrážejíc do lidí, opakujících stále to samé: "Klusající paní,..."Když jsem se nevím jak dostal před palác, zahlédl jsem ji, jak míří k hlavní bráně. Byla už za ní, když jsem ji dostihl. Zcela neomaleně jsem ji zadýchán předběhl, abych spatřil její tvář. A mým překvapením neměl být konec. Stěží jsem potlačil výkřik. Byla to Olga, kamarádka a dávná spolužačka Ivany. Nesmírně charismatická žena s krásnýma očima, které jistě dokážou hýbat světem. Žena velmi cílevědomá a ambiciózní. Letmo o mne zavadila pohledem a spěchala dál. Na pokraji sil jsem ještě spatřil, jak na protilehlé straně náměstí mizí v budově Městských lázní. Pak jsem již zcela vyčerpán opustil nejenom toto místo, ale i celou pátou dimenzi. Chvějíc se, probral jsem se opět ve svém křesle, ve světě, o kterém jsem byl donedávna přesvědčen, že je jediný. Tak nějak proběhlo mé první setkání s Klusající paní.

MIŠTARY II

Pamatuji se na ten den, kdy mi Martin poprvé řekl o páté dimenzi a o mištarách. To legrační slovo se mi opravdu moc líbilo. Vždy jsme se mu hodně nasmáli, což zřejmě snižovalo naše napětí a obavy z toho, kam jsme se to vlastně dostali. Ten den jsem poprvé viděla svou dvojnici v paralelním světě, v páté dimenzi.

Dostat se do páté dimenze je celkem snadné, stačí chtít. Dostáváme se tam zřejmě silou svého záměru. Procházíme jakousi hvězdnou branou, nějakým prostorem. Jakoby jste se vezli na vzdušné vířivé skluzavce. Jdeme za našimi dvojníky, za částmi naší duše do páté dimenze.

Ocitáme se na náměstí cizího města. Martin se zpočátku dostává do páté dimenze do těla svého dvojníka, ředitele věznice. Já se tam dostávám jako já, Ivana. V páté dimenzi jsem jako mátoha. Téměř nevidím, nechávám se vést. Scházíme dolů po náměstí, zabočíme za roh, jdeme po dvou sešlapaných, oblých schůdcích: "Pozor, neuklouzni!"

Vcházíme do malé, spoře osvětlené lékárny. Zpovzdálí sledujeme doktorku Zlomovou, která v tichosti vydává lidem malé hrníčky.

Vidím to opravdu nebo si to jen představuji? Co je fantazie a co skutečnost? Jak to poznám? Vše vidím v krátkých obrazech, které trvají pár sekund, chvílemi obraz mizí.

Od doktorky Zlomové jsem Martinem vedena přes náměstí ke hradu, kde má Martinův dvojník kancelář. Tam z okna sledujeme zvláštní stavbu kopulovitého tvaru, ze které jde strach.

Nevím, kdo z nás dvou dostává ten nápad, abych vstoupila do těla doktorky Zlomové. V tu chvíli, co vstupuji do jejího těla, se propadám do hlubokého zoufalství, jsem téměř na pokraji nervového zhroucení. Mám ukrutný strach, nerozumím tomu, jsem zmatena.

Mezi Zlomovou /v jejímž těle jsem se ocitla/ a Martinem probíhá napjatý rozhovor. Martin naléhá na Zlomovou, aby mu řekla, co se tady děje s vodou.

Zlomová se domnívá, že jde o ředitele věznice: "Zrovna ty, ty se ptáš?!" odpovídám mu, coby doktorka Zlomová.

Martin se snaží vysvětlit, že je někdo jiný, Zlomová mu však nevěří. Ale viděla nás dva v lékárně.

"A co král?" ptá se dál Martin.

"Král? To je jen nastrčená loutka!"

Víc nám v tu chvíli Zlomová mými ústy neřekla. Dál to v ní nevydržím, musím okamžitě ven, pryč od ní. Vzrušeně diskutujeme o tom, co jsme se dozvěděli.

"Co to říkala o králi?" Nechápali jsme. Vůbec jsem netušila, o čem jsem mluvila coby ona a co jsem to prožívala najednou za silné emoce. Napadlo nás, že doktorka Zlomová možná řídí to, co se děje v tom podivném zařízení, které vidíme z okna. Odkud k nám pronikla tato myšlenka? Bůhví odkud. Takto intuitivně jsme získávali informace během našich cest do "páté" vícekrát.

- Ona tam má přístup a já jsem jí k nerozeznání podobná. Proto se domlouváme s Martinem, že se zajdu do té kopule vedle paláce podívat.

Ještě mě nepřešla všechna ta tíha jejího života, jdu ke dveřím obrovského zařízení, ale je mi najednou strašně zle. Nejde to, musím se vrátit zpátky k nám, víc toho neunesu. Procitáme do naší třetí dimenze. Jsem k smrti vyděšená. Cítím se ve strašné depresi, jsem zralá na psychiatra. Co to je?!

- To ona se tak cítí, ne já! Jak je tohle možné?!

Zároveň prožívám šok z uvědomění, že pátá dimenze je skutečná, není to fantazie! Cítila jsem doktorku Zlomovou a je na tom naprosto odlišně ode mě! Já si tady užívám krásnou dovolenou u Máchova jezera, zatímco ona, jiná část mojí duše se topí v hlubokém zoufalství! Ještěže jsme na dovolené, v naší chatičce ve Starých Splavech.

Ráno se probouzím zase ve své kůži, jen s novým vědomím o životě v jiné dimenzi.

CO SE DĚJE V PÁTÉ DIMENZI?

Od toho dne, kdy jsme se stali oba dva přímými svědky událostí v paralelním světě, se pátá dimenze stala součástí naší reality. Přitahovala nás svojí tajemností, toužili jsme se dozvědět více o životech lidí v jiné dimenzi a zejména se blíže seznámit s našimi dvojníky. Vyvstávala v nás spousta otázek, mnohem více, než odpovědí. Vynořovaly se i pochybnosti o tom, zda události, kterých se stáváme svědky nejsou jen výplodem naší fantazie. Pak vždy přišlo nějaké potvrzení správnosti naší původní hypotézy. Prostě jsme začali vidět a vnímat více než dříve a to s sebou přineslo i vidění páté dimenze, takto jsme se s tím smířili. Já jsem stále viděla v páté dimenzi o mnoho hůře než Martin, takže jsem si vlastně připadala spíše jako hluchý a slepý účastník výpravy, informace o páté ke mně přicházely spíše zprostředkovaně, ale má první návštěva v páté dimenzi se mnou hodně otřásla a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem na vlastní kůži pocítila. Či spíše jsem musela uvěřit tomu, co jsem na vlastní kůži pocítila. Také informaci o králi, která vyšla z mých úst mě samotnou překvapila. "Král je jen nastrčená loutka!"

Bylo to opravdu velmi zvláštní a naprosto odlišné od toho, co jsem kdy v životě zažila. Toto nové vědomí mi zpočátku dělalo velké starosti a skoro jsem měla obavy, abych ho unesla. Snad také to, že jsme naše cesty do páté dimenze podnikali zrovna o dovolené u krásného Máchova jezera, přispělo k tomu, že jsme od těchto vidění neutekli, či nepozbyli rozumu. Nebylo to pro nás jednoduché, ale oba jsme chtěli v návštěvách páté pokračovat a dozvědět se víc. Nakonec - to, že někde žijí naši dvojníci a existují jiné, duchovní světy, není až zase tak špatné, jen je to prostě nové. Ačkoliv už jsme o existenci paralelních světů věděli z doslechu, je úplně jiné, když se o tom na vlastní kůži přesvědčíme. Chápu, že ne každý je schopen tuto myšlenku připustit. Snazší je si říci, že je to jen smyšlený příběh. Možná ano, možná ne.

Důležité se pro nás staly otázky. Někdy jsme k odpovědím docházeli při našich debatách, jindy se odpovědi odkudsi vynořovaly samy. Návštěvou v páté dimenzi jsme si často ověřili pravdivost našich odpovědí.

"Co se děje v páté dimenzi? Kam vezou mištary vodu? A proč? Vezou ji zřejmě do tajemného zařízení u královského paláce. Co tam s vodou dělají?" Zpočátku jsme se domnívali, že tam vodu nějak upravují, poškozují, to jsme však zamítli. Proč lidé utíkají před vodou, kterou teprve do zařízení vezou? Opak je pravdou! Oni ji tam musí upravovat, aby ji mohli pít! No jistě! Ale proč? Co se stalo s vodou? Máme nějaké tušení, že to souvisí s doktorkou Zlomovou.

Ale jak? Nese doktorka Zlomová vinu na tom, co se v páté dimenzi stalo s vodou?

Tak nějak probíhaly naše dialogy, k některým odpovědím však docházelo i samovolně, bez účasti rozumu. Jednoho dne jsem v meditaci uviděla mištary. Vypadali jako naše krávy, pak kozy, měnily své vzezření. Nevěděli jsme, co toto vidění znamená, ale jak už jsem říkala, pravda se nám odhalovala postupně, ne najednou, takže odpovědi vytvářely vlastně další a další otázky.

Jak dlouho jsme si kladli otázku, kdo je král? Kdo je ten zvláštní panovník? Neviděli jsme jeho tvář. Naše představy o něm byly rozporuplné. Prvně jsem ho viděl v novinách, pak nám řekla Zlomová ústy Ivany, že král je jen nastrčená loutka. Je to tak? Nikdy jsme nespatřili jeho tvář. Pokud víme, objevoval se zřídkakdy, a vždy oděn do královského roucha a symbolů státní moci, přilbice s královskou korunou znemožňovala pohled do jeho tváře. Uvědomili jsme si, že krále jsme nikdy neviděli zblízka, možná nejen my. A proč? Tento fakt nás zaujal natolik, že jsme strávili spoustu času nad jeho rozluštěním.

Když jsem si představovala krále, vybavil se mi muž s celým černým obličejem. Co to znamená jsme nevěděli, dozvěděli jsme se to o něco později.

Kdo je král? Co když to vůbec není král?

Děkuji vám, kdo jste dočetli až sem. Budu ráda za každou zpětnou vazbu na můj email, předem děkuji.